CESTOU RANHOJIČE – LCC Fight Night & VFCL 6
Ranhojič, aneb cesta tam a zase zpátky.
Vracím se zpět s příběhy z cest ranhojičových a tentokráte rovnou s dvojitou porcí, jelikož jsme o víkendu 25. -26. 11. jeli na Slovensko a hned druhý den zase zpátky do Česka na Hanou.
V sobotu se tedy náš tým neohrožených ranhojičů vydal do Trenčína na galavečer LCC Fight Night. Vyrazili jsme časně a v plné sestavě, tak aby nám šla práce pěkně od ruky. Do Trenčína to bylo přes ty naše krásné Beskydy, co by kamenem dohodil.
Když jsme dojeli do města, tak nás kromě panorámatu Trenčínského hradu, přivítalo asi pět billboardů s pozvánkami na onen galavečer. Toto svědčí o dobré přípravě a propagaci a tedy bod pro pořadatele. Stihli jsme si ještě v klidu zajít na oběd. Krom oběda dostali ještě Shigi a Cede přídavek ve formě lekce slovenštiny, protože si každý objednali´´bravčovů pečeň´´a oba dostali pořádnou porci játry, kterou ani jeden nemají rádi. No, jíst se musí.
Po kávičce jsme se přesunuli na halu a rozbalili všechny naše fidlátka. Máme už tolik vybavení, že vypadáme jako hudební kapela. Ihned po poučení závodníků jsme se vrhli na tejpování s tím, že každý zápasník nám musí ukázat tejpy ke kontrole před nasazením rukavic. O tejpy byl opravdu velký zájem. Gala započalo amatérskými zápasy a první službu u klece měl Shigi s Dejvem. Cede a já jsme dodělávali tejpy profíkům. Práce šla jako po másle, ale to jen do chvíle, než jsem navštívil šatnu Srbů a Černohorců. Chtěl jsem jim jen zkontrolovat tejpy, zda jsou bezpečné a legální. A víte co? Nebyly ani jedno z toho. V rámci komunikace v angličtině jsem se omezil pouze na:,, This is not legal. This is not legal too. These too… ´´. Když ke mně nakonec vzhlédla celá jejich zamračená šatna, pochopil jsem, že je zle. Řekl jsem si, že je se mnou konec. Zahynu v Trenčíně na gala, zamordovaný bandou Srbů a zakopaný přímo v šatně pod sprchami. Zachoval jsem chladnou hlavu a dotáhnul jsem jim ukázat jedny naše hotové tejpy i přesto, že se jejich nositeli do srbské šatny moc nechtělo. Kluci pochopili, která bije a jeden si tejpy nechal opravit. Další dva si je nechali rovnou střihnout a kompletně udělat nové od nás. Nebezpečí pominulo a já si oddychl, jen jsem opět půlku galavečera strávil na obvazišti tejpováním.
Ke kleci jsem nastoupil na boxerské zápasy, které byly tři a tvořily takové malé intermezzo mezi MMA amatéry a MMA profíky. Box jsem tiše a teskně přetrpěl a už se šlo na profi zápasy. Zde byly střety více méně slovensko-srbské a více úspěchů zaznamenali hosté, což nebylo divákům příliš po chuti, ale i tak vždy odměnili vítěze potleskem.
Hlavní zápas, na který jsem se velmi těšil, byl česko-srbský. Naše barvy hájil Vašek Mikulášek, kamarád z Morava gymu v Orlové a jak jinak, než s tejpama ode mě. Vypadal dobře a motivovaně, jen si stěžoval na nevyspání. Hlavní zápas začal velmi ostře a hala šílela. Vašek rozdal i sklidil několik tvrdých úderů a nedovoluji si hádat, kdo nabodoval více. O pauze vypadal, že ho opouští kardio. Druhé kolo vsadil´´all in´´ a z klinče si hned stáhl soupeře do gilotiny. Několikrát změnil grip, natlačil Srba na klec a trhal. Chvíli to vypadalo, že se Vašek úplně vyšťaví, ale když už to nevypadlo dobře, soupeř to odplácal! Výhra šla do českého rohu a stejně tak ohromná radost. Při finální kontrole a otření mě, skrz na skrz propocený Vašek, ještě pořádně objal a poděkoval za vítězné tejpy.
Bylo po všem a my se mohli, s pocitem dobře odvedené práce jít sbalit. V šatně si mě ještě odchytl Kukuličič, jediný, koho si z té srbské party pamatuji jménem a chtěl střihnout tejpy. Po sundání si kousek odstřihnul sám a strčil si jej do malé kapsičky v zápasnických kraťasech se slovy, že mu to bude v budoucnu nosit štěstí a objal mě. Žádná kudla v zádech, ale naopak pocit neskutečné satisfakce. Bylo načase vrátit se domů.
V neděli jsem se vzbudil rozbitý jako cikánská hračka. Tak už to při ponocování na galavečerech bývá a to se ani neúčastníme afterparties, na které nás vlastně ani nikdo nezve. Dal jsem si kafe, oběd s manželkou a už zase stála před barákem Dejvova cutmanská kára. Vyrazili jsme směr hanácká metropole Olomouc, kde se konal galavečer VFCL 6. Sestava byla menší, ale i tak silná. Dejv, Cede a já jsme po cestě probrali strategii tejpování a rozdělili si role. Toto je velmi důležité, protože i když nás jede méně, tak je té práce na galavečeru s deseti a více zápasy pořád stejně hodně. Po cestě jsme si ještě dali na benzínce, již tradičně hot dog a kafe.
V Olomouci byl trochu problém s parkováním, ale vše se včas vyřešilo. Na místě nás však místo billboardů a plakátů, které tam prostě nebyly, čekal dav těžkooděnců. Ten den se totiž hrál v Olmíku fotbal, což galavečeru moc do karet nikdy nehraje.
Turnaj se konal na RCO, to je ten velký barák u vlakáče a musím říct, že prostory byly jedny z nejlepších, co jsem kdy viděl. Krásná kruhová kongresová hala s balkónem vás přímo lákala se někde usadit. Uprostřed pomalu rostla klec a hlavní rozhodčí Jirka Černý, který taky vypadal unaveně, jelikož byl s náma i v Trenčíně, nám ukázal zbývající prostory. Obvaziště jsme měli velmi blízko hlavního sálu a ze dveří bylo vidět přímo na klec. Prostě značka ideál. Na tejpování se nahlásil jediný borec, takže jsme čekali pohodičku. Nakonec jsme dělali dvanáctery tejpy, takže opět víc jak půl karty. Naštěstí všichni ostatní měli tejpy, i když mnohdy ne zrovna funkční, tak alespoň legální.
Galavečer začal se zpožděním, protože, a to mě posadilo na zadek, nebyli na místě zdravotníci! Doktor sice ano, ale ten neměl s sebou ani tampóny a rukavice. Situaci vyřešila paní Eva Šigutová, maminka našeho Shigiho a moje učitelka ošetřovatelství ze zdrávky. Museli pro ni sice dojet do Ostravy, ale dovezla veškeré potřebné vybavení a hlavně byla ochotná v neděli večer vůbec jet, za což by jí měli organizátoři líbat ruce.
Konečně se mohlo naplno začít. Startovka byla více méně česko-polská a o dobré zápasníky zde nebylo nouze. Bohužel, nízká úroveň propagace a fotbalový zápas způsobily, že hala nebyla plná ani z půlky. To mrzelo především zápasníky těšící se na dobrou atmosféru. Jak to viděl promotér, se už asi nikdy nedozvíme. Atmosféra nakonec byla výborná, jen holt trochu komorní. K zápasům samotným se moc nemůžu vyjádřit, jelikož jsem většinu zápasníků znal jen zběžně, nebo vůbec. Utkvěl mi však zápas, kde jeden z bojovníků dostal během prvních deseti sekund tři tak tvrdé rány, že padl na zem a vypadalo to, že je po všem. Jenže rozjařený soupeř se na něj vrhnul, že ho dorazí, ale svým finišovým úderem vletěl polospícími bojovníkovi přímo do trianglu a ten jej prostě jen reflexivně dotáhl. Do minuty bylo po boji. Byly zde také dva velmi krvavé zápasy se zlomenými nosy, tudíž hodně práce jak pro cutmany, tak i pro zdravotníky. Bohužel, jeden z nich byl náš ostravský Pavel Wolf, který bude muset na operaci a tak nezbývá, než mu popřát brzké uzdravení.
Galavečer nakonec vypadal povedeně, sice s klopýtáním, ale povedeně.
Pro nás to byla nová zkušenost, udělat dvě gala za jeden víkend. Stará zkušenost však bylo, že nám zase jeden zápasník nezaplatil za tejpy a zmizely nám dvoje nůžky. Prostě se stále musíme učit jak my, tak i organizátoři a promotéři.
