Ačkoliv jsou jeho výkony zápas od zápasu lepší a lepší, Daniel Cormier už uvnitř sebe ví, že jeho velkolepá kariéra se pomalu blíží ke konci. V březnu již čtyřicetiletý Cormier bude mít hodně na co vzpomínat a hlavně mu to bude chybět.
Co ale úplně nejvíc?
„Ta cesta tunelem. Je to něco fantastického. Vyjdete z šatny a je to něco, jako jít na pohřeb. Všichni kolem jsou vyděšení a nervózní. Začne nahlas hrát hudba a všechen ten strach se promění v motýlky v břiše. Začnu mít husí kůži a v hlavě si říkám JDEME NA TO, tohle je to, pro co jsem se narodil.“
„V hlavě si říkám „Daniela, jdeš znovu bojovat. Tak, jak to umíš nejlépe. Musím sundat chlapa, který byl 8 týdnů zavřený v gymu a trénoval, aby mě porazil a vzal můj titul. Mým cílem je tam jít a ukázat mu, že nemá důvod věřit, že by měl být šampion místo mě.“ Jakmile si všechno tohle přehraju v hlavě, doslova mě to vystřelí z toho tunelu a běžím ke kleci. To je důvod, proč vždy běžím. Jsem tak nabuzený a mám v sobě oheň, protože vím, že musím jít a dělat umím. Tohle mi vážně bude chybět.“
„Rozhodně mi bude teskno i po samotném vstupu do oktagonu. Moment, kdy už tam stojí Bruce Buffer, rozhodčí, komise a samozřejmě můj soupeř. Po zopakování pokynu rozhodčího si se soupeřem podáme ruce, udělám tři kroky dozadu, podívám se doleva doprava a pak před sebe, kde už stojí jen soupeř, rozhodčí a nikdo jiný.“
Hlavy vzhůru, hned tak brzy to nebude. Jeho plán byl březen, což je teď už nesmysl a sám Dana White si dokonce myslí, že Cormier zvládne ještě MINIMÁLNĚ tři zápasy.
